Programátor, UX designér, grafik, šéf a všichni ostatní. Anebo jak skutečně vypadá život v software housu
Pátek je asi vhodná chvíle na to, na okamžik odložit architekturu systémů, API, deploymenty, makety, deadliny a otázku „můžeme to udělat ještě dnes?“ a podívat se na IT branži trochu s nadhledem.
Protože software house není místo, kam ráno přijde do kanceláře deset programátorů, všichni otevřou notebooky a večer odcházejí s hotovým systémem.
No dobře. Někdy to tak opravdu vypadá... Ale jen na první pohled.
Ve skutečnosti vzniká dobrý projekt díky lidem s velmi různými schopnostmi. Programátor vytváří řešení. UX designér přemýšlí, jestli člověk vůbec bude vědět, co s ním dělat. UI designér hlídá, aby to nevypadalo jako administrační panel z roku 2008. Marketing přemýšlí, jak o tom mluvit. Člověk od obsahu se snaží všechno vysvětlit normálním jazykem. Někdo hlídá klienty, termíny, faktury a organizaci. A někdo další musí pamatovat na to, že došel papír v tiskárně.
A právě proto jsou technologické týmy tak zajímavé.
Programátor – člověk, který umí mluvit s počítačem
Programátor může přijít do práce ve značkové mikině, dobrém tričku, skvělých teniskách a parfému, jehož cena někoho z administrativy přiměje zamyslet se, jestli náhodou nepracujeme pro luxusní značku. Může mít u sebe nejnovější gadget, sluchátka za půl výplaty a notebook, jehož specifikace vypadá jako návod k obsluze elektrárny. A co snídaně? Nejen chleba s máslem a marmeládou. Může to být jogurt, kvalitní pečivo, něco s avokádem, výběrová káva nebo oběd připravený pečlivěji než nejeden firemní projekt.
A pak je tu druhý typ.
Mikina. Sluchátka. Ticho. Nejlépe práce na dálku. Nejlépe bez kamery. Po práci zůstane počítač zapnutý, protože si přece musí ještě „chvíli zahrát“. Ta chvíle končí kolem čtvrté ráno.
Samozřejmě existují i všechny varianty mezi tím – a právě to je na tom nejlepší.
Programátor nemusí vypadat jako stereotypní programátor. Stejně tak programování už dávno nespočívá jen v osmihodinovém sezení nad kódem.
Dobrý developer musí rozumět problému, který řeší. Musí umět komunikovat s dalšími specialisty, chápat omezení projektu, předvídat důsledky technických rozhodnutí a někdy říct: „Ne, takhle to nedělejme, za půl roku toho budeme litovat.“
A tehdy začíná opravdová týmová práce.
UX/UI – aneb proč je to tlačítko právě tady
UX není vybírání hezké barvy tlačítka.
UI také není „udělejme něco moderního“.
Navrhování digitálního produktu vyžaduje porozumění uživateli, jeho cíli, omezením, způsobu rozhodování, zvyklostem, kontextu i tomu, co ho může zastavit.
Proto se designér nemůže dívat jen na obrazovku. Musí se dívat na člověka. A designér, který rozumí také technologiím, má ještě jednu obrovskou výhodu. Ví, co se opravdu dá udělat. Nemusí psát kód. Ale je dobré, když rozumí tomu, jak kód funguje. Ví, jaký je rozdíl mezi frontendem a backendem. Ví, co je API. Rozumí omezením responzivního designu, datům, integracím, formulářům, chybovým stavům, validaci, výkonu i technickým záležitostem, které ovlivňují rozhraní.
Protože navrhnout krásnou obrazovku, kterou nelze smysluplně implementovat, je trochu jako navrhnout auto, které skvěle vypadá, ale nemá místo na motor. Jde to. Ale proč?
V mém případě je právě tento mix už léta základem mé práce. Grafika, UX, UI, vizuální komunikace, psychologie komunikace, marketing, obsah, a k tomu programátorské znalosti a porozumění technologiím. Ne proto, abych byl zároveň nejlepším programátorem na světě. Ale proto, abych věděl, jak se všechny tyto prvky musí propojit, aby produkt dával smysl.
Protože dobrý projekt nezačíná otázkou „jak to nakreslit?“.
Začíná otázkou „co má tady člověk udělat a proč?“.
Grafik – člověk, díky kterému všechno nevypadá jako náhoda
Grafik často dostane velmi konkrétní zadání: „Udělej něco pěkného.“
A pak začíná zábava.
Protože „pěkné“ může znamenat cokoli...
Minimalistické.
Elegantní.
Technologické.
Odvážné.
Prémiové.
Moderní.
Nebo „jako u konkurence, jen lepší“.
Dobrý grafik nedělá jen obrázky. Musí rozumět značce, komunikaci, typografii, hierarchii informací, proporcím, kontrastu, cílové skupině i kontextu. A pokud pracuje na digitálních produktech, měl by rozumět také UX. Protože grafika může být krásná, a přitom úplně nepoužitelná. A tím se dostáváme k velmi důležité věci... V software housu není jeden člověk na „hezké věci“.
Designér, programátor, marketér a člověk od obsahu spolu musí umět vycházet.
Teprve pak vznikne produkt, který nejen funguje, ale je také srozumitelný, konzistentní a přesvědčivý.
Marketér – ten, který se pořád ptá: „A jak to prodáme?“
Marketér má zvláštní superschopnost.
Dokáže se podívat na hotový produkt a zeptat se: „Super. Ale proč by to klient měl chtít?“ – A to je velmi dobrá otázka.
Protože technologie sama o sobě bývá jen zřídka prodejním argumentem.
Klient si nekupuje API.
Nekupuje framework.
Nekupuje krásnou architekturu databáze.
Kupuje řešení svého problému.
Proto marketing musí umět převést jazyk technologií do jazyka přínosů. A potom ještě najít způsob, jak zařídit, aby si to sdělení vůbec někdo chtěl přečíst.
Člověk od obsahu – překladatel z technického jazyka do lidského
„Systém využívá škálovatelnou architekturu mikroslužeb s asynchronní komunikací...“ – Zní to dobře. Ale ví klient, co z toho má?
Někdy je největším přínosem člověka od obsahu říct: „Dobře. A teď to napišme tak, aby tomu člověk rozuměl.“
Protože někdo může být skvělý technolog, a přesto neumět vysvětlit svou práci člověku mimo obor.
Uživatel by přece neměl potřebovat doktorát z informatiky, aby si koupil produkt, založil účet nebo provedl jednoduchou akci.
Asistentka – člověk, který ví všechno
To je pozice, jejíž význam nelze náležitě ocenit v jediném odstavci.
Asistentka ví, co je potřeba objednat.
Ví, co objednáno nebylo.
Ví, která faktura čeká.
Ví, kdo měl něco udělat.
Ví, kdo to neudělal.
Ví, kdy připomenout.
Ví, kde je dokument.
Ví, že měl někdo zavolat.
A pravděpodobně si jako první všimne, že v kuchyni dochází káva.
Často je to člověk, díky kterému se zbytek týmu může věnovat své práci, místo aby přemýšlel, kdo měl vlastně objednat papír, vyzvednout zásilku nebo pohlídat dokumenty.
Šéf – tedy člověk, který dělá rozhodnutí, do nichž se nikomu jinému nechce
Šéf se může objevit o něco později.
Má svou kancelář.
Hodně telefonuje.
Cení si pohodlí, ale v pyžamu obvykle nechodí.
Jezdí na schůzky.
Někdy sám.
Někdy s sebou vezme kreativního člověka.
Někdy CEO programátorů.
Někdy všechny najednou, protože klient má spoustu otázek.
Šéf musí naslouchat.
Musí vyjednávat.
Musí hlídat peníze, lidi, klienty i směřování firmy.
A někdy prostě musí říct: „Dobře. Uděláme to takhle.“ Protože i ten nejdemokratičtější tým občas potřebuje někoho, kdo převezme odpovědnost za konečné rozhodnutí.
A právě tehdy vyjde najevo, že vést technologickou firmu znamená mnohem víc než jen technologie.
A pak se všichni sejdou u jednoho projektu
A najednou se ukáže, že každý má pravdu.
Programátor říká: „Tohle nejde udělat tak, jak je to v návrhu.“
UX odpovídá: „Ale uživatel musí projít touto cestou.“
Marketing říká: „Klient tomu nebude rozumět.“
Grafik říká: „Vždyť se to sem vůbec nevejde.“
Člověk, který má na starosti obsah, říká: „Ale takhle to přece napsat nemůžeme.“
Šéf se ptá: „Kolik to bude stát?“
A asistentka z druhého konce kanceláře: „Podepsal už někdo konečně tu fakturu?“
A právě z toho vzniká produkt.
Nejen z kódu. Nejen z grafiky. Nejen z UX. Nejen z marketingu – ale z propojení kompetencí.
Současný software house je multidisciplinární tým. Podle projektu se v něm mohou objevit vývojáři, UX/UI specialisté, QA, PM, analytici, DevOps, marketing, obsah nebo lidé zodpovědní za obchod. Role mohou být rozdělené nebo spojené, zejména v menších týmech.
A právě proto je dobrá spolupráce mezi těmito lidmi tak důležitá.
Programátor totiž může vytvořit skvěle fungující systém.
Designér může vytvořit skvělé rozhraní.
Marketér může připravit skvělou kampaň.
Copywriter může napsat skvělý text.
Ale teprve společně mohou vytvořit produkt, který bude někdo opravdu chtít používat.
A po dvaceti letech práce v tomto světě vím jedno jistě: technologický obor je plný protikladů.
Jsou programátoři v mikinách i programátoři v tričkách za polovinu výplaty.
Jsou lidé, kteří milují kancelář, i takoví, kteří by nejraději nikdy neopustili vlastní byt.
Jsou perfekcionisté posedlí pixely i lidé, kteří říkají: „Posuň to o dva pixely, bude to dobré.“
Jsou šéfové, kteří milují tabulky, i takoví, kteří dávají přednost telefonu.
Jsou UX specialisté, kteří začínají výzkumem, i takoví, kteří nejdřív otevřou Figmu, případně ti, kteří to prostě vědí.
Jsou programátoři, kteří dokážou celé hodiny mluvit o architektuře. A také takoví, kteří chtějí jen v klidu dokončit ticket.
A myslím, že právě to je na tomto oboru nejlepší – nemusíme být stejní.
Musíme jen umět společně dotáhnout něco, co funguje.
A když někdo navíc přinese dobrou kávu, nové tenisky nebo mimořádně dobré sendviče, tím lépe.
